NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rocková blaženost v přirozeně proudících jemných kytarách, jasných rytmech a silných melodických motivech spolu s charismatickým vokálním projevem - to je nabídka na příjemně strávenou necelou hodinku při poslechu alba „Signs Of Life“. POETS OF THE FALL zde nabízejí svůj pohled na moderně pojatou poprockovou hudbu, prostou veškeré zbytečné pózovitosti a podbízivosti. Přirozenost je asi tím nejvýstižnějším pojmem, který může vyjádřit přívětivé a přitom i baladickým potenciálem napěchované album.
Ve svých skladbách se s námi POETS OF THE FALL prochází krajinami lehkých rockových rytmů a z jejich hudby je cítit nezáludná snaha tvořit prosté a přitom nápaditě příjemné písničky. Trocha té neotřelosti je šikovně poschovávaná v jasně známých a v minulosti již mnohokrát použitých postupech. Ne, nejde o nic převratného, přesto se jedná o melodie až neuvěřitelně citlivě poskládané a čistá, procítěná interpretace nedovolí zapochybovat o prožitku s jakým skupiny tuhle hudbu tvoří. Jednotlivé skladby proudí jako dravé bystřiny i klidné říčky, aby se ve výsledku spojily v mohutné řečiště působivého alba.
Úvod obstarávají nejhitovější skladby. Po, přiznávám poněkud laciné, úvodní „Lift“ a obrovským melodickým potenciálem napěchované „Overboard“ se vše rozjíždí s náležitou vyvážeností rockové hravosti i melancholické harmoničnosti. Trochu stereotypní „Late Goodbye“ je vystřídána první opravdu nadupanou šlehou „Don´t Mess With Me“. Melodický refrén se proplétá s ostrou kytarovou dohrávkou i akustickou mezihrou. Hitovka v tom nejlepším slova smyslu. Následná „3 AM“ sice v některých okamžicích poněkud nepříjemně připomene umělce trivialit CRASH TEST DUMMIES, v podání POETS OF THE FALL se však i lehce nenáročné popěvky proměňují v působivé odpočinkové balady a šikovně provedené aranže rostou do plných struktur i odlehčených jasných linek. Nezastupitelné místo akustické kytary pak vytváří úžasné náladové „básně“, které jsou asi tím nejsilnějším potenciálem skupiny. Spolu s výrazným, a současně i citově probarveným, vokálem jsou pak skladby jako „Stay“ tím nejsilnějším kalibrem emotivní hudby, kterou POETS OF THE FALL prezentují se samozřejmostí s jako si my ostatní zavazujeme boty. Stejně tak přicházejí i okamžiky s pochmurným nádechem, kdy se proudivá skličující energie přiblíží až k nedefinovatelnému pocitovému sevření, které vyvěrá třeba i z některých nahrávek PORCUPINE TREE nebo méně známých PINEAPPLE THIEF. Zasněnost skladby „Shallow“ vyúsťuje v až kosmický pocit proplouvání širokými pláněmi do prostoru se otevírajících hudební ploch, které nabízejí svoji náruč komukoli naladěnému na vlnovou délku PINK FLOYD motivů. Kontrastní „Everything Fades“ naopak nabízí přehršle příjemně nenásilných melodií, zvonivých kytarových vyhrávek i jemných vokálních linek. Závěr alba nabízí ty nejsilnější kousky. Tiché předení akustiky a čistota cinkavých klávesových (klavírních?) tónů, to je „Someone Special“, další výborná balada útočící svou náladou na centrum lidských citů. Ne, nějaké doplňkové vaty už se nedočkáme, neboť „Illusion And Dream“ pokračuje v důvěryhodné emotivnosti a závěrečná ukolébavka „Sleep“ zakončuje s grácií tu procházku snovými kraji úchvatné rockové hudby a zanechává za sebou posluchače roztržitě pokukujícího po okolním světě, který se po vyslechnutí tohohle alba tak nepochopitelně změnil. Nebo co se to vlastně stalo?
„Signs Of Life“ je jakýsi svět sám pro sebe, území které budu určitě navštěvovat v okamžicích potřeby vytržení z hrubostí, kterými oplývá okolní svět. Čistotou zasažený pak můžu se smutným úsměvem kráčet mezi všemi těmi hlupci, kteří nám otravují život. POETS OF THE FALL mě zasáhli, POETS OF THE FALL si mě získali. Není proto možné hodnotit jinak.
Rocková hudba napěchovaná příjemnou melodičností, interpretovaná s procítěnou samozřejmostí a plná uhrančivě baladických písniček. Popová jemnost, která si vystačí bez afektovanosti brit-poprocku. To jsou Finové POETS OF THE FALL.
9 / 10
1. Lift
2. Overboard
3. Late Goodbye
4. Don't Mess With Me
5. 3 AM
6. Stay
7. Seek You Out
8. Shallow
9. Everything Fades
10. Someone Special
11. Illusion & Dream
12. Sleep
Carnival Of Rust (2006)
Signs Of Life (2005)
Lift (singl) (2004)
Late Goodbye (singl) (2004)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Independent
Stopáž: 51:22
Produkce: POETS OF THE FALL
Sice oproti redakčním kolegům poněkud opožděně, ale přeci taktéž podléhám jednoduchému kouzlu finského tria POETS OF THE FALL. Lehkost, s jakou tvoří jednotlivé odlehčené, příjemně náladové a ve většině případů i nepodbízivě hitové skladby zaslouží veliké uznání. Takhle nějak si v rockové muzice představuji symbiózu dobrého vkusu a "masové" popularity, které se této kapele dostává hlavně ve své domovině. Skvělá deska.
No nazdar. Po nedůvěřivém očichávání rukopisu finských rockových podzimáků jsem naprosto podlehl tomuto albu, které je vedeno s popovou něžností a provoněno podzimním tlením a jeho hořkosladkou melancholií. Skvěle napsané skladby, precizně vykreslené melodie, skvěle vymyšlené vokální linky... tah na branku i minuciózní propracovanost v každém detailu, která i ze slabších skladeb dělá skvělý požitek pro sluchové ústrojí. Těch slabších je ale opravdu jako šafránu. Naopak skvosty se "Signs Of Life" jen hemží, ať už jsou to svižné kytarovky (kupříkladu otevírák "Lift"), nebo něžné balady (za všechny brilantní "Someone Special"). Finové se při vší něžnosti brání kýči, který prožírá tvorbu HIM i THE RASMUS, vytváří si od první noty jasný zvuk a rozpoznatelnou melodickou tvář. Čiliže pro mě odevzdali jasného kandidáta na objev roku a neméně jasného kandidáta na desku roku.
Finská, potažmo skandinávská scéna jako celek opět ukazuje, že k jemné a kompozičně i produkčně uhlazené, přesto příjemné a nepovrchní rockové hudbě, která neurazí, lzet přistupovat i jinak, než je běžně zvykem. Ačkoliv vše, co tito lehce zasmušilí Finové na aktuálním albu prezentují, se ani zdaleka nevyznačuje novým a neotřelým, nepostrádá jejich projev vlastní výraz a onu příslovečnou špetku osobitosti. Hudebníci očividně necítí potřebu řadit se do takřka nekonečného zástupu unifikovaných melancholiků, jejichž projev je o všem, jen ne o skutečných emocích. A to jim lze pouze připočíst k dobru. Stejně jako fakt, že i po mnoha opakovaných posleších se z hudby nestane pouhy "kolovrátek" zpěvných refrénů bez jakéhokoliv emočního zabarvení, ale stále zůstává příjmenou atmosférou prostoupená hudba. Na závěr malá noticka: pokud jste někdy hráli počítačovou hru MAX PAYNE 2 a při sledování závěrečných titulků horečně dumali, zda vývojářský tým neangažoval slovutné R.E.M., pak vězte, že těmi pouze zdánlivě neznámými byli POETS OF THE FALL.
Pol boda naviac pre Late Goodbey - to bolo doba, keď som letel na Max Payne 2...
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.